Věř, není Štěstí, jak jsme o něm snili,
vše pošlapal nám život, pedant suchý,
jak bychom v poušti, jest mi nyní, zbyli,
šli v marné dálky, sami bez předtuchy.
Věř, není Štěstí, které rány hojí,
– je vůbec toho, co tě blaží, málo, –
klid, jejž si najdeš, tebe nespokojí,
je škvárem, co tě plamenem dřív hřálo.
Před lety dávno, já se pamatuji,
však bylo Štěstí, nyní v stínu thují
pod jižním nebem na ně vzpomínám si.
Sukýnky mělo sotva nad kolínka,
zrak mělo tmavý, ústa pramalinká
– k jeptiškám v klášter odvezli je kamsi.