Na tichý pokojík, neb domov vzdálený je
(a já přec toužebně vždy ku domovu lna),
si myslím v cizině, kde těžko se mi žije,
na domov vzdálený, v němž jizba útulná!
Já odtud vyjedu, až všecko kvésti bude,
ach, v noci vyjedu a uzřím do rána
rozkvetlé zahrady a v pokojíku všude
se plaše rozhlédnu, prach setřu s piána,
lenošku opráším a se žlutavou holí
zas večer odejdu na svoji sklenici
v hospodě venkovské! Pak na procházce v poli
zas budu spřádati své sloky tesknící!...
Ach, domů, nazpátek! mě odtud touha pudí,
– zpátky v kraj domácí! já nyní chtěl bych jít,
ta touha nesmírná se ozývá v mé hrudi,
zpět domů! – v cizině já nemohu dál žít!...
Tak čas že nadešel zas, ptáci přelétaví
když slunce zářivé mdle začíná juž plát
a jeseň pochmurná když v krajiny vjezd slaví,
v svých klecích povzlétnou a prolomit chtí drát!...