Po dlouhých letech marných –
ó, přešla řada let,
já slyším zase hlavou
se starý nápěv chvět,
ó, sladké a jemné ty zvuky
jež jediným tahem ruky
jsi z houslí vyvolával!...
Mě v zašlé roky zpět
zanesly v zašlosti nával,
v dávno zpět,
ten nápěv když slyším se chvět...
Ó, kdybych probudit
moh’ z hrobu nitra zašlý cit,
krev pěnící moh’ v akkordy ty vmísit...
Však marno, marno...
Nadarmo mě chyt’
ten nápěv, který nemůže už vzkřísit,
co v hloubi srdce musilo už ztlet –
pohřbený dávný svět.
Do zašlosti dávné, ach, zpět,
já musil s ním zaletět!...
Co jiná mládež jde
po blátivé zemi zde,
poetů jiných nové se řady rodí!...
Mně z daleka do snů mých
zaletěl, v krvi se brodí,
myšlénkou, mými sny chodí
podivný z dávna zjev...
Odletěl, zmizel, jen z ozvěn se hlásí
marný a zašlý ten zpěv...