Ten starý klavír v koutě
zamlklé jizby stál –
já vzpomněl si, kdo kdysi
na onen klavír hrál,
však sluneční paprsek vlídný
v ten kout se neusmál.
A zamlkle stál klavír,
už dávno struny v něm
už dávno popraskaly,
a stojí smuten, něm –
a nikdy se neozve více
tím tichým pokojem.
Kam učitel se poděl,
jenž, chmury na čele,
u něho vždycky sedal
za zimní neděle?...
Ó, školaček bělavé prsty!...
Prstíčky nesmělé!...
Zhruběly ruce, které
na klavír hrály ten,
a scvrkly se a nyní
už sepjaty jsou jen,
už setlely některé v hrobě –
ó, co tu bylo změn!
Však přece mě to láká
– to podivný je cit –
v ty klávesy své prsty
nesměle zabořit,
a ticho v tom pokoji smutném,
strhanou strunou zrýt!...
Já sáhl do těch kláves,
a nevím proč a nač...
To zadrnčelo temně,
tón ze sna zalkal – spáč...
Já o lásce psáti chtěl zase,
a byl to – drsný pláč...