Po páté hodině, vždy věrni svému zvyku,
sejdou se v hospodě neb ve altánu ztmělém,
pan mlynář, – přijdete dnes, pane továrníku? –
pan farář zabloudil sem s mladším učitelem.
Zábava rozproudí se dřív, než bije šestá,
náš doktor od chorých se nyní vážně vrací,
– starší pan kolega sem přijel právě z města –
a oba usednou si k naší honoraci.
A smíchem rozmarným všem záhy rdí se líce,
nad hlavou veliká již lampa jasně hoří,
o špatných bramborách a dobré politice
a v posled o válkách se všickni rozhovoří.
Neb náš pan rytmistr, jenž v pensi u nás žije,
svedený hovorem se rozpovídal taky
(o jednu sklenici víc k vůli hostům pije
a žárem mladistvým mu plápolají zraky).
On rukou maluje jim teď plán Temešváru
a naše společnosť již začíná ho chápat. –
Jen mladý učitel přemítá tiše: „K stáru
proč smělý hrdina k nám v nudné město zapad’,
kde husy náměstím jen jdou a stádo ovcí,
a šedý policajt, jenž rovná hádky kluků,
kde z města přišlému sem právě bohoslovci
bezzubé babičky chtí zbožně líbat ruku...“