Svým štěstím zmámeni v park vyšli před večerem
(a vánek lehounký je líbal do tváří)
za ruce držíce se; vlažným, mlžným šerem,
jež květy vonělo, létali komáři.
A po čem toužili a co jim v ňadrech plálo,
teď duši zvlnilo a nevěděli jak
po štěstí sáhnouti, jež už se na ně smálo,
a oba mlčeli a touhou plál jim zrak.
A v hlavě hučelo mu: „Tvá jsem celá! celá!“
– teď byl ten okamžik, ten nejkrásnější z všech,
kdy „Ne! Ne!“ ukrutné, jež pro něho vždy měla,
se v „Ano!“ promění na rozpálených rtech...
Jak jen vše vyjádřit, co nyní na ní žádá,
– a bílou košilkou problesknul ňader sníh –
již všecko chápala a vzdala by se ráda
při oněch plamenných a žhavých polibcích.
V tom ptáky spatřili, již na blízku si hráli.
„Ach, buďme jako ti!“ k ní rozechvěný řek’.
A mlhy slzely; ty přicházely z dáli,
noc tiskla na stráně svůj první polibek – –