Den smutný je a zářijový,
déšť padá v stromy uchřadlé,
a v kalužinách holé křoví
se shlíží jako v zrcadle.
Déšť v drobných kapkách na list sedá,
je bříza větry zcuchána,
a obloha je šedě bledá
a chmouří se již od rána.
Na našem dvoře rumpál skřípá,
a zase vítr zasténá...
je na náhrobni vzadu řípa
do velkých kup už složena.
Den smutný je a zářijový,
a vosů hudba, tichá, mdlá
se zachvívá ve větvích křoví
přes pole prázdná, rozmoklá.
Je smutná mdloba v hudbě této,
bol všeho, co již uvádá,
ten těžký smutek, s kterým léto
se zvolna k spánku ukládá.
To není kraj, v němž slavík ráno
svým čistým hlasem klokotá,
dnes jitro bylo z mlhy tkáno,
ze všeho hledí nicota...
A jestli přece odpoledne
nad ztišený kraj, který zvlh’,
se matné slunce zticha zvedne
a prodere svou záři z mlh –
po ocelovém nebi pluje,
veslujíc zvolna mlhami...
jak úsměv jest, jenž probleskuje
v záhadném zraku slzami!