Jak na návštěvu přijde k nám
a hlavu koketně kloní,
já naproti ní usedám,
hlas její v duši mi zvoní.
Ba je to ještě mladý květ,
čas má, by na růži vzpučel,
vždyť je jí teprv patnáct let,
kvést, těšit její je účel.
A já ji vždycky slýchám jat,
hlas ten mně známý je z mládí,
co milé, k tomu přirovnat
chcem’ vždy, co máme teď rádi.
Vážnosti může býti vzor,
možno, že neví to sama,
když zahájen je rozhovor,
hned je z ní přemoudrá, dáma!
Ví dobře, kde je jaký bál,
chce se tam zjeviti v kráse,
za pravdu bys jí ve všem dal,
tak moudrá tobě hned zdá se.
Ač jak je mladá dobře víš,
neboť jí mládím tvář plane,
posloucháš, jen se zarazíš,
když řekne: „Stárneme, pane!“
Ty, který snad již na rtech máš
nějaké vyznání sladké,
v rozpacích hned se podíváš
na její sukénky krátké – –