Ve vzduchu podzimním, jak šedé jíní tálo,
do polí zoraných já samotář si vyšel,
a zvolna jdoucímu, mně snílkovi, se zdálo,
že zpívat skřivana jsem ještě v mlze slyšel.
To skřivan poslední, jenž nemoh’ opustiti
lán polí zamlklých, v němž měli svoje hnízda,
se ozval nahoře, neb zimu, zimu cítí,
chlad vichru ostrého, jenž se strnisek hvízdá.
To skřivan poslední, jenž zmrzne tady raděj’,
a dolů se zpěvem na zmrzlou zemi padne!
– Tak ještě člověku nad hlavou zpívá Naděj,
než zcela zamrzne mu v hrudi srdce chladné!