Tu naši školu vesnickou já v dumách opět vidím dnes,
ten skromný domek s révovím, jenž okny zíral na náves,
ty rozviklané lavice, a jarní vítr okny třás’,
když vetchý, starý učitel s rákoskou chodil kolem nás.
A minula už řada let... řada let... ach řada let,
já na tu školu vesnickou jsem zapomenout nedoved’,
zřím dosud malou školačku, jež jíkavě čte z čítánky
a přes hubená ramínka jí splývají dva copánky.
Čte zajíkavě. Do jizby se rozlil měkký slunce svit,
já od té její postavy nemohu oči odvrátit,
čte, dále čte, a nesměle chvílemi na mne pohlédne,
a z prosté věže kostelní už odzvonili poledne.
My vstali všickni k modlitbě. A jak se nahlas modlíme,
hlas její dětský, stříbrný tak jasně zvoní v duši mé,
už postili nás ze školy, jdu za ní, za ní nesměle,
a na slunci se blýskají zas kalužiny veselé.
Jak rychle běží přede mnou! A botky v blátě čvachtají,
a paprsky, ach, paprsky nás plným proudem líbají,
jsme sami, sami v úvoze, já zmírnil krok, jdu pomalu,
a dýchám vlhko z polí kol a z měkkých trav a močálu.
A ona se mi ztratila, ztratila se mi v polích těch,
kde žijí lidé šťastnější, však myslím na ni v města zdech,
a mně se po ní zastesklo, a v duši zvláštní touhu mám,
ji zlíbati, ji zlíbati... a já ji nikdy nezlíbám...