Po letech deseti, jak bylo umluveno,
soudruzi z reálky zas ruce stiskli sobě!
Z mlhavých vzpomínek se noří mnohé jméno,
tvář, hlas a podoba i těch, kdož tlí už v hrobě.
V jich kruhu profesor má vyjasněné čelo,
a právě usmívá se, neb z nich jeden mluvil,
když se mu na zdraví a chválu připíjelo:
„Nás dobře vychovav si zásluh věnec uvil...“
A všichni usedli pak na svá místa zase,
však starý profesor teď hlavu jaksi chýle
po žáku Bártovi se ptá a v chvějném hlase
je starosť ukryta, proč zmeškal dnešní chvíle.
Snad se mu zastesklo a podepřel si bradu...
– „Proč Bárta nepřišel?“... A zasmušen se napil.
„Bůh ví, proč vzpomíná,“ řek’ někdo šeptem v zadu,
„z nás Bárta nejvíce ho přece tenkrát trápil!“ –
A starý profesor se dívá v prázdno kamsi,
že všichni mlčeli, již ptát se neosmělil.
A někdo po tichu děl v zadu: „Vzpomíná si,
jak také říkali, že propadnuv se střelil!“...