Ve vsi kdys v jizbě jsem ležel sám
za noci měsíčné v létě.
Bylo sklo rozbito, zpuchřel rám
na starém okně.
Réva se klátila zažloutlá
v okně tom, oblita září,
únava jakási sladce mdlá
padala v oči.
Po půdě někdo šel nahoře,
aspoň strop zapraskal z ticha,
zavyl pes tesklivě na dvoře,
v oknech byl měsíc.
Potom, když blížil se zvolna den,
– nespal jsem dlouho, ach, dlouho,
šustlo se něco tam u kamen,
píštěly myši.
Po staré podlaze slyšel jsem
capati nožky, a měsíc
bledl už v mléce mlh šedivém,
bronzový koláč.
Všecko jsem slyšel, ba dvojnásob
jasněji nežli kdy před tím,
dvéře jak vrzaly v rezu skob
na dvoře venku.
Mouchy, jež procitla, plachý bzuk,
štěkot psa, zavytí táhlé,
nejmenší kdekoli jaký zvuk
bodal mé uši.
Jakoby někdo teď vstal a šel
po staré podlaze bosý,
slyšel jsem, sotva strop zapraštěl,
sotva myš pískla.
Neznámý někdo, jenž chodí tmou,
jehož však viděti nelze,
neznámý, který též duší mou,
časem vždy chodí.
Klepá a chodí a šelestí,
v srdci mém v krvi se brodí –
Touho má blouznivá po štěstí,
utiš se ve mně! –