Byl šedivý den a já v snách
jsem z okna zíral v zasmušilé sady.
Sníh už se bělal na Alpách,
a ostrý mrazík střechy sbělil tady,
a ani slunce nezasvitlo,
den smutný byl a šedivý,
mé srdce roztesknění chytlo,
stesk zachvátil mě blouznivý.
A na ten den, jak v Praze byl
– den smutný byl a šedivý byl taky,
na střechách už jen vrabec zbyl,
a stejný smutek zamžil moje zraky –
já rozpomněl se v roztesknění
na den ve vlasti vzdálené,
a opět jemné rozbouření
v mé nervy bilo zemdlené...
Mně připadalo, někdo hrál
v den onen motiv ze Schumanna:
„Byl v dálné zemi kdysi král –“
se ozývalo do šedého rána,
mně připadalo, pták že z klece
se tenkrát ozval z ticha tak...
už tolik dávno to – a přece
dnes zamžel mi tím stejně zrak...
A je mi, jako bývá těm,
jimž stálý smutek žití otravuje
– mně úsměv zdá se výsměchem,
stesk cítím jen a ten se opakuje. –
Po nocích plných toho stesku,
po nocích nemajících hvězd,
v mé duši jitro po rozbřesku
tak šedivé, jak popel jest...