K vsím někdy dojedeš, jsou v lesích ukryty,
na návsích baráčky se krčí schátralé,
a husí plny jsou zdupané pažity,
dřev vůni ucítíš vlát’ v ticho ospalé.
Psy v spánku vyrušíš, jich smečka divoce
se vrhne za tebou z té lesní samoty,
sliv chudých v zahradách jen zraje ovoce
a boby s melouny se vinou nad ploty.
Tam škola nízká jest, psí víno obtáčí
zdi její dřevěné, na náves hledí ven.
Tam ticho, ticho jest, že duše nestačí
se tichem opíjet, jím vyhřáti si sen.
Ó, dávno, dávno již já v létě jimi jel
po cestě rozjeté, svinuté ku stráním.
Dnes jak bych v duši své ten jejich obraz měl,
bych zas jej vyvolal, si oči zacláním...