Po smutném dnu, jenž otravuje mé myšlenky, můj vzruch a vzlet,
na rozpálené skráně cítím vždy samotu se z ticha chvět,
– ó, divné, sladké utišení, ó, vědomí, že na sto mil
se v údolí a všade kolem klid nekonečný rozložil!
Že usnul pták, jenž ještě plaše na stromě tikal před chvílí,
ve měkkých stínech, jež jak z hor by se do údolí přelily,
a jenom větrem rozhoupány před okny mými keř a strom
a voda ve žlab stékající že dosud pějí v tichu tom.
Ó, divné sladké utišení, jež prosakuje duši mou,
cit měkký ve mně z dávna křísí a vzpomínky, jež marny jsou,
a které mají mrtvou vůni jak v albu uschlé resedy,
– ó, sladká léta prvních vznětů, ó, sladké dívčí pohledy!
Vše v jednu hudbu splývá nyní, vše splývá v jednu pestrou směs,
co bylo kdysi, sladkou chuť má, ó, sladší chuť, než co je dnes,
a co je dnes, to dává pouze bouř vzpěněného života,
však to, co bylo, navracuje jen samota, jen samota...