Vše ztichlo. Podivný ten večer v cit mi nesáh’!
Šel klidně okolo a zmizel v piniích.
Jen ruka neznámá se třásla na klávesách
a valčík italský dnes rozvázal svůj smích.
Ó, ruce neznámé, čí prsty jako z vosku
tak bílé, malé snad – to hrály v onen čas –
Ty zeleň Vzpomínky v mé duše vily trosku
na plesy lednové a skvělých sálů jas.
A já jich nepoznal, těch bílých rukou malých,
už tony veselé se vzduchem vzdálily. –
A já je líbat chtěl – jež v citu mého kalich
takt měkce houpavý dnes marně nalily.