Sám za městem, když večer padal němý
do stromů, jaro tušících už v blízku,
kol kamenných zdí mezi vinicemi
já lenivě se toulal v žlutém písku.
Vzduch voněl prudce nedalekým jarem,
spářené vrány brázdily jej zticha,
pták ještě tikal někde v listí starém,
mně zdálo se, že Noc dnes nepospíchá.
Že zvolna jde a trávy rozčechrává
svým vlahým vánkem, pod nímž všecko jihne,
já cítil pohyb, který neustává,
tajemství sladké – slabá proň jsou slova –
pel nesetřený – velká láska nová,
já cítil sílu, jež i padlé zdvihne!