Chodí jak večerní stíny
v županech lehounkých, šedých,
ret jich je modravě siný
a mají z popelu pleť, –
ó, v tvářích chorobně bledých
na bolesť tajenou hleď!...
Na chodbách v zákoutích stanou
a druh se nebojí druha,
raději zajdou si stranou,
ač lékař zakázal jim,
doutník jim podstrčí sluha,
přijmou jej s úsměvem mdlým...
A kouř je dráždí a dusí,
mnohý z nich nervósně kašlá
a člověk musí a musí – –
černý šat chodbou se mih’,
jeptiška záhy však zašla,
nikdo již neuzří jich...
A z patra prvého dolů
nosítka zastřená dvorem
sluhové nesou a v bolu
někdo jde za nimi teď –
a jeden se zřejmým vzdorem
na ně se zadíval, hleď! – –
S klidem v tom hasnoucím oku
dívá se, doutník si kouří,
– snad ani nepřečká roku,
ale on zemřel by rád!
zdá se ti, v pušek, děl kouři
že vidíš vojíny stát, – – –
jimž koule nad hlavou sviští
a oni pevným přec krokem
s ranami, z kterých krev prýští,
kol tebe kráčejí teď...
Na davy s lhostejným okem
ve chodbách bloudící hleď! – -