Květnovým šerem, trávník jak zvlh,
vyšli jsme v ticho večerních mlh,
slavík jen zpíval, jeho hlas táh’
chvějivě z křovin po olšinách.
Chroustů bzuk jenom měkce se třás,
jak jsme šli volně, okolo nás,
třešní květ bílý voněl nám vstříc,
břízy se chvěly, tmělo se víc.
Měsíc v tom vyšel, ozářil pláň,
paprsky modré vylil nám v skráň,
zadul teď vítr, jakoby snad
břízkami zachtěl si zakolíbat.
Bože, co klidu všade tu jest! –
dívá se mlčky z blýštivých hvězd,
vylil se ve vůni rozjetých cest,
Bože, co klidu všade tu jest! –
Neletět víc a nechtít už dál,
spočinout dnes, kde včera jsi stál,
nechtít už výše, šťasten tím být,
co ti zde život dovolí vzít.
Složiti křídla jak znavený pták,
v šero mlh upřít zteplený zrak,
pohroužen v sladký a marný svůj klam,
jako pták najít konce kdes tam...