Po letech zas ke mně přišla
ve vzpomínkách, zamyšlená,
když se mi už jizba tměla,
na střechách už ležel sníh.
Beze slov se procházela
v jizbě mé, pak unavena
šaty trochu nazvedla si,
usedla u nohou mých.
Hlavu svou mi položila
na kolena v zadumání,
a jak na mne pohlížela,
v očích vzplál jí dávný lesk,
hladil jsem jí úběl čela,
líbal jsem ji v teplo skrání,
vlhké ruce jsem jí tisknul,
cítě v duši marný stesk.
Vstala pak, se potácejíc
vyšla zase v město dolů,
hrkot kočárů zkad splýval,
odkud života zněl vzruch.
A jak jsem se za ní díval,
zdálo se mi náhle v bolu,
že to není živá bytosť,
minulých let že to duch...