Zas udýchána, chvatně,
na tváři pudru běl,
se odstrojuje v šatně,
dnes kníže nepřijel.
A zadumána chytíc
v své malé prstíky
ze země jednu z kytic,
tiskne ji na rtíky.
Ta opojivá vůně,
jež vane, dýše z nich!
Ach, ona touhou stůně
po žhavých polibcích...
Živůtek zvolna klade
na nízkou stoličku. –
Co chce to srdce mladé,
co záře na líčku? –
A mlčky usedá si
a hledí v zrcadlo.
Ach, v polibcích co krásy
jí náhle připadlo...
Jak mile jí to sluší,
a zas ten žhavý cit –
Ach, dnes by chtěla duši,
ach, duši vytančit!
Pak družky své se ptala,
co dělá její hoch.
A snivě zašeptala:
„Dnes kníže přijet’ moh’“ – –