Na trávu v samotách, jež zvadlá je a křehká,
po parnech srpnových teď listí padá zlehka,
ač září začíná, jsou stromy skorem holy,
a řepy spáleny jsou do polovic v poli.
Jdu zvolna po hrázi, kde rozteskněna skřípá
už skorem bezlistá a rozhoupaná lípa,
křik mladých koroptví se chvěje v čistém vzduchu,
a z vísky vrzání pump proniká mi k uchu.
Už listí sprchává a žloutne všade valem,
to jak by podzimek po listí opadalém
chtěl v kraje vejíti – zřím z lesů mlhy vstávat,
ač slunce palčivo jak v červnu doposavad!
Já myslím, dívaje se ve vzduch modrý, čistý,
že příliš jásotu z hnízd bylo mezi listy,
a zpěvu přespříliš, když podzim už jde v nivy...
– Tak člověk před časem též někdy sešediví! –