Střelil se před lety, neb za obtíž byl světu,
– byl herec potulný a vesele prý žil, –
a pak byl rozpitván a stranou v kabinetu
z něho pan professor si kostru uložil.
Na šedém podstavci tam zadumaný stojí
v okovy mlčení juž dlouhá léta spjat,
klid jemu nepopřán, po bolestech a boji
zde zřím jej s výčitkou, – svůj příští osud – stát.
Byl jak já člověkem a plahočil se světem,
též toužil po štěstí a sotva as ho chyt’,
žil, dožil, umíral, – vše za sebou šlo letem,
mřel z vlastní potřeby, že života byl syt.
Já herec potulný jsem, hledající štěstí,
na světa jevišti kus hraju po kuse!
Pod masa obalem, jak ve mne kostra chřestí,
já cítím předobře, jak jenom pohnu se!