Po mrtvém pokoj zamčen byl,
v něm řadou dlouhých, dlouhých roků
se neozval šum lidských kroků,
klíč neskříp’, ticho nerozryl...
Tu po létech mě znavil Klam,
Lež úskočná a bojů vřava,
by ztišila se moje hlava,
já otevřel a vešel tam.
Jak podivně zněl kroků vzruch,
zvuk jejich plaše tloukl v stěny!
Já jizbou tou šel zamýšlený,
pln vlhké plísně byl tam vzduch.
Hned otevřel jsem okno v snech,
a slunce, proudy jež tam vlilo,
prach na podlaze pozlatilo,
prach po židlích, prach po stolech.
A všade, všade ležel prach
a vrstvy byly na pianě;
tu podepřel jsem v dumách skráně
a hlavu tiskl v myšlenkách.
Neb někdo smutné srdce měl,
jež bylo pusto léta dlouhá,
však nevešla tam ani touha,
ni záblesk štěstí nevešel,
tam vešla pouze Naděje,
jež odcházela zase v strachu.
Kdo umřel v něm? To v šedém prachu
jsou nemluvné jen šlépěje...