Šumný valčík dozněl sálem, když s ní vyšel zvolna ven zahaliv ji jemně shawlem zadumán a rozteskněn.
Venku bledé hvězdy plály, z dálky vážně šuměl bor, a teď sami v noci stáli, a on začal rozhovor.
„Bože, vše se vrací, madam, v sladké, blahé chvíli té, kouzlo lásky v duši spřádám, proč k ní, proč k ní mlčíte?
Vinen tím čas osmi roků? – – ach, jak se slzami v oku odcházel jsem od vás bled, tenkráte před vaším sňatkem,
po tom našem štěstí krátkém, a vás líbal naposled!... Vítr též mně chladil čelo, všecko bylo jako dnes,
v ňadrech se mi srdce chvělo – madam, tenkrát odpouštělo, ač v něm bouřil žalu děs – když jsem naposled vás vinul
sem k těm prsoum, – ach ten chvat!... Bože, jaký čas nám kynul, – – budem se dál milovat, tajně jsme si tenkrát řekli,
ránu však jsem v srdci měl, proto, ač mi slzy tekly, já, zbytečný! – odjížděl! – – Poznal jsem, že půdu ztrácím
– a dnes, hrůza! divná věc – zpátky se k vám zase vracím nešťasten a šťasten přec... Starou vášní bloudím štvaný,
zbytečný a proklínaný, opuštěný v světě tom, bez lásky, bez kouzla ženy, jsem jak bleskem roztříštěný,
nachýlený k pádu strom. Výčitka, mi duší letí, že se zase vracím k vám, vždyť jste šťastna, máte děti –
Bože, já se proklínám!... Nemohu přec; k vašim dveřím musím, žebrák, jíti zpět. směšný, v první lásku věřím,
ať nás třeba dělí svět.“ – A teď mlčel touhou spilý, náhle vzkřiknul; „Dost, ach, dost! Klidná jste, když člověk šílí,
u vás bolesť řídký host... Nesmí lpíti na vás hana, v sázku by zde byla dána, třebas jenom zaprodaná
přec vždy vaše česť a cnosť. – A přec! Jak mi odpovíte?“ Ona děla: „Však to víte, jedním slovem: Povinnosť!“ –
Cookies on Poetry Cove