Jdu plání zavlhlou... Jak ruka roztažená
do dáli přede mnou se táhne plocha polí,
a nad ní obloha se klene zachmuřená –
jen stromů několik tu krášlí úhor holý.
Když všecky dokola zde stromy pokáceli,
když seker železo se zarývalo všade
do mízy podjarní, – na ty jen zapomněli,
by mohly pozdravit svým šumem Jaro mladé.
V snech kdysi pohroužen já cítil, jak se žene
v les prvých nadějí bouř’ mroucí v srdce kraji...
Vše nyní ztišeno... Teď v duši zachmuřené
snů stromy poslední se líně kolébají...