Je chladno na polích a smutné ticho všade,
žně jsou už skončeny a je už po práci,
teď mlha na večer když na kraje se klade,
u ohňů zpívají a křičí pasáci.
Jen prostá halena a kabát ještě z léta,
lehounké kalhoty a klobouk slaměný,
a tak se dívají u cest, kde bodlák zkvétá,
kam’s v dálku sychravou, v kraj pustý, zamžený.
Teď měšťák chorobný a bledý všecek v líci
a se mdlým výrazem – ten spí mu ve zraku –
zbyl z léta v podzimek tam dole ve vesnici,
pozvolna obchází kol ohňů pasáků.
A peče brambory a hovořívá s nimi
a míč jim objednal, pán vlídný, laskavý,
ó, on se strachuje té blížící se zimy
a doufá před zimou, že snad se uzdraví.
Jim řekl: „Odjedu, až bude bílo tuhle!“
(a na zem ukázal) a pravdu tenkrát řek’,
neb odjel z vesnice zabedněn v černé truhle,
na zemi zamrzlou když padl poprašek..!