To po práci je klidné oddechnutí,
co z toho pole ve sny tvoje vane,
to všecko tebe vzpomínati nutí,
když vidíš prázdné plochy rozorané.
Žal mluví tichem v šeru u rybníků,
žal mluví křikem koroptví, žal mluví
už opadalým listím čilimníků,
žal mluví lesem, v kterém ztichly žluvy.
Je smuten vítr vychladlý a ostrý,
a všecko mluví: Zima už sem kráčí,
už padne sníh na drobné ptačí kostry,
na stromy, keře, trávy, na bodláčí.
A přec ta pole, pláně a ty svahy,
ty zvadlé trávy, a pýchavky hnědé,
a všechen kraj ten obzvlášť jest mi drahý
ve barvě smutku popelavě šedé.
Jsem jako oráč loučící se s pluhem,
jak rozsévač, když v půdu zasil žito
a domů kráčí... tak se loučí s druhem
druh před odjezdem... všeho je mi líto!
A je mi líto květů, které hynou,
trav je mi líto, jež jsou nyní žluty,
cest, kterým béře zima klenbu stinnou,
rév, které zcuchal smutný podzim krutý.
Mně zdá se, kraj ten zamlklý že stůně,
já cítím dobře, večer když se šeří,
že čas je, aby do plesnivé vůně
napadlo sněžné, drobné, měkké peří.
A oblaka když na západě hoří,
jdu nejraději v tyto lány němé!
Mým přítelem jsou, a když přítel choří,
nám zdá se, že jej více milujeme! – –