V sesmutnělý, rozechvělý,
ve žloutnoucí bije les.
– Přátelé mi odejeli,
a já sám tu zůstal dnes.
V zem’ se vpil před okny mými,
mlhou obzor skrývá mi.
Vítr chví šelestícími
na zahradě břízami.
Večer přišel nějak dříve,
zasmušilá smutná tma
v pršení to šelestivé
přitiskla se v okna má.
Nemoh’ jsem ji odehnati
ani světlem lampy své,
na sklo slyším bubnovati
divné mžení tesklivé.
Vstala ty’s v mém plachém snění,
moji hruď jsi rozchvěla,
ty, v níž klidu, lásky není,
jež mě’s kdysi proklela.
Všecko jsem ti vzal – – dnes ale,
Bože, jak dnes končí den...
Ten, kdo serval neurvale,
i ten dnes je nešťasten...