Po žlutém písku naposled
kdož slyšeli jste plaché krůčky její
v stoletém parku odcházet
a za ní kdož jste zřeli v beznaději –
Kdy vodotrysku šplounání
v noc pohřížuje svoje měkké zvuky,
– kdy ještě cítit na skráni
to měkké teplo malé ženské ruky...
Nám lépe jest, nám zbude v duši
stesk blouznivý, ač ani Čas
slz v našich očích neusuší.
Ne, že jsme žhavou touhou práhli,
ten sladký cit se vrátí zas...
že mohli jsme – a nedosáhli!