Brázd rýhy přede mnou se táhnou do daleka,
a slunce západní v zem’ rozjízvenou kane,
prsť žírná, černavá je bez hrud vlhká, měkká,
i hlína zavání z té plochy rozorané.
Den celý chodili tu s pluhem bujní koně,
a vozy po cestě tu líně vlekli voli,
šel s režnou zástěrou rozsévač po záhoně,
a teď ten podvečer se zdá být smutný v poli.
Už noc jde pomalu. A černé brázdy zejí
jak rány na těle, jež oblila krev ssedlá,
poslední oráči už v mlze odjíždějí,
a dávno pasačka tu krávy kolem vedla.
Jen pluh zbyl na poli a s barvou země splývá...
Měsíční paprsky se lijí v ticho teskné...
Však oko upřené když déle v tmu se dívá,
pluh onen rozezná... A zdá se, že se leskne...