Přes velké rozlohy když díváš se, zrak bolí,
když slunce teplá zář
ve zlatých paprscích se leje v plochy polí
a opře se ti v tvář.
Na hradech zbořených to je, když zíráš s hůry,
že obracíš hned zrak
na srdce, písmena tam vyřezaná z kůry
na kmenech, kde vzdych’ pták.
Je letní odpůldne a slunce v plochy praží,
již nutno dolů jít,
ty cítíš, paprslek jak za paprskem vráží
se do zrajících žit.
V park vešel’s pod hradem, stín stromů tebe chladí...
Bys odpočinout moh’,
svůj šátek prostíráš a lehna do kapradí
máš v duši záři ploch!...