Po roce plavci z moře se navrátili zpět,
osmahlí jižním sluncem a jako z bronzu pleť,
šli dále do vsí horských, jich mužné postavy
skryl mezi vinicemi podvečer mlhavý.
A v radosť navrácení, ó, v celou radost jich
a ve veselosť volnou i v svobodný jich smích,
já vida je, dnes vžil se, a bylo mi jak jim,
mně zdálo se, že odtud se domů navracím.
I zřel jsem bílý statek, a u dřevěných vrat
ve vzduchu mlžném, jarním svou matku s bábou stát,
les tmavý z pravé strany jak v soumraku se tmí.
A šedivý náš oráč před vrata vyšel též,
za statkem v temnu už se mdle rysovala věž.
a topolová alej v tmách ztrácela se mi...