S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Večer je zase plný ticha,
holubů zmlkl tichý let,
náměstí přešlým deštěm dýchá,
od stolu jak jsem hlavu zved’.
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Hory se zdají jasnějšími,
třebas už večer nadchází,
jako niť stříbrná sny mými
podoba tvá mě provází.
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Dítě mé zdřímlo, žena tiše
odchází vedle z pokoje.
Na stole z růží vůně dýše,
v duši mé ticho, ticho je!
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Jakoby záblesk žhavé lásky
zase mi srdcem, duší jel,
jakobych hladil tvoje vlásky,
teplou a celou tě v loktech měl.
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Ale noc umdleně svá víčka
zavírá, všecko ztichá již,
osudu zlého plachá hříčka,
skláním svou hlavu níž a níž – –
S touhou se ještě navracím,
po tobě s touhou se obracím.
Nemáš už barev, není vzletu
v sladkém tom citu zvíření,
okolo hlavy poletuje tu
ztišené jakés smíření.
Odkopneš! Já se navracím –
Raníš! Já polibky odplácím – –