Je večer. Už se šeří,
tma zvolna padá sem,
a staré stromy čeří
se tichým šelestem...
Sám v parku ještě zbylý,
zřím, jak se noc už chýlí
a visí nad městem.
Tu marný cit mě zasáh’,
jak šel jsem v parku klid,
zaperlit slova v řasách
byl schopen onen cit,
zem jíhla, země měkla, –
šat bílý včera svlékla,
shas’ den, už začlo tmít...
Ó, něco minulého,
jak v šera šeď jsem šel,
se dotklo srdce mého,
když kolem park se stměl,
když zmizely v tmách domy,
když pod starými stromy
mech vlhký zavoněl.
Teď kdybych mohl vrátit,
jejž zašlápnul jsem, květ,
moh’ lásku láskou splatit,
já splatil bych ji hned –
teď, když se tma v park sklání,
co vzal jsem se tvých skrání,
já čisté dal bych zpět!
Slib tobě nesplněný –
já splnil bych ten slib,
jak jdu tu rozteskněný
ve stínu starých lip,
pro květ, jenž k zemi padl,
– víš tehdy! – a tam zvadl,
já, dítě, bych se shýb’! –
Věř, kdybych mohl najít’,
klid, který jsem ti vzal,
proň do daleka zajít’,
na cestu bych se dal,
prach s vedrem rád bych snášel,
jen kdybych klid tvůj našel,
já bych jej vyhledal.
Věř, dítě, když se smrákal
dnes v podjaří ten den,
že pro všecko bych plakal,
pro celý život ten –
dnes po něm stesk mě ovál,
kéž by se opakoval,
a třeba jen jak sen!
Však proklela’s mě hrdě,
kam chci, už nesmím tam –
ty odpovídáš tvrdě:
„Co pravíš, vše je klam!“ –
Ať klam, ať pravda! V trudu
já na konec tu zbudu
vším opuštěn – a sám!...