Za sto let někdy, rozpadlý už v prach
pod uschlou travou, v podzim šelestivou,
spát budu kdes, nad sebou země sáh,
dech zimy s jarem vystřídá se nivou.
Ti mrtvi budou, jimž jsem ublížil,
ti mrtvi budou, kdož mi ublížili!
Prach bude z těch, jež věk náš ponížil,
prach bude z těch, jež my jsme povýšili!
Prach ze všeho a ze všech zbude jen,
prach bude z rakví dávno shnilých stěn,
prach bude z mozku – zmizí vše a shnije.
Čím jména zvuk? Čím slávy mělké zvuk?
Vroucího srdce neztišený tluk –
vše bude pouze – stará historie!