V poušť mrtvou život odvál moje kroky,
v mou duši balvan zapomnění letí,
jak pod travou bych dlouhé spal už roky,
pohroužen v hlubých snech,
teď osamocenosti mám jen v duši pocit,
mně je, jak v hroudách země už bych ztlel,
v tmách oněch velkých náhle ze sna procít’,
kolem se rozhlížel – – – – – – – – – – – – –
Samota kolem jest,
bez lesku bílých hvězd,
nevyšel měsíc, tma
oblévá ňadra má.
V srdci je klid a led –
kalně můj zháší hled,
prsty mé chladny jsou,
ve vlhkosť země se strou.
Myšlénky nedosněné
v hlubiny ponořené,
v chvíli, kdy život prch’ –
vypluly na povrch.
Probírám bělosť jich,
jejich žel, peklo i hřích,
bělosť i jejich kal, –
jich taj jsem odmýkal.
Ó, jako v Pompeji
bych vyhrabal naději,
jich v popelu šedivém
v toužení žíznivém.
Oprášil popel a prach,
v struny jich dávné teď sáh,
zladil je v dávný jich tón,
veselí, bolesť i ston.
Jakobych rozvíral
knihu jich, listy se probíral,
ze žlutých stránek jich čet,
že voněl les, procítal květ.
A v městě jich pohřbeném
nad zhaslým jich plamenem
já poutník kráčel mrtvým městem oním,
to věda jen, že bouřily, kde jsem,
kde jdu a hlavu zamyšleně kloním
nad červeným svým Baedekrem!