Mé dítě, odpusť mi předtuchu,
jak vyrůstá ve snech mých,
sníh bílý cítím už ve vzduchu,
mé dítě, jak z cukru je sníh.
Jak ptáku je mi, když do hnízda,
v němž hledal pohovy,
mu surový vítr zahvízdá,
ó, vítr surový!
A tady, tady ve spáncích,
ó, sáhni, dítě, sem,
viď, jak to pálí v spáncích mých,
rci, zdráv-li dosud jsem.
A sáhni k srdci, – co tu tlí,
co tlí to v srdci mém?
List spadne, je-li sežloutlý,
a proč já dosud živ jsem?...
Ó, odkud síly nabírám,
proč žiju, dítě, dál –
Proč žiju, když už umírám,
proč bdím, když čas, bych spal?..