Jak tak ležím sám a sám,
jak tu tiše vzpomínám,
jak mi je tak divně, blaze,
když se zase rozlévá
měsíční zář po podlaze...
Možno, možno, někde teď
děvče, jež má bledou pleť,
cítí, jak mu touha úží
bílé hrdlo, že by hned
do náruče sklouzlo muži...
A já ležím sám a sám,
stejnou touhu v hrudi mám,
sladkou lásku v sobě rdouse...
A jak my, snad také teď
dva jsou, kteří padli by si
v náruč, avšak – nesejdou se...