Teď pojďme poslechnout za město hrkot píly,
na svojí procházce já rád k ní zavítám!
To bývá odpůldne, jež siesty je chvílí
u píly hrčící... Psi v stínu leží tam
u boudy hlídačů a slunce plane, plane...
Na zeleň okolní se leje jeho svit,
na žlutá řepniště, na louky posekané;
však doutník odpůldne je nutno vykouřit
a lehnout do trávy! – Jsou blízko stinné sady,
much – řek’ bys masařek – ve vzduchu slyšet bzuk,
– dehtovým zápachem vzduch prosycen je tady, –
křik teskný chřástalův sem zalátá až z luk.
To píly hrčení, to jednotvárné věčně,
to s ostrou nuancí, že cítím každý řez
jak v kmen se zarývá, na lásku k mladé slečně,
na prvou lásku mou mě upomíná dnes!
Na mládí uprchlé si myslím hlavu chýle,
na mládí prožité tam v městě dalekém,
tam v kruhu přátelském, tam ve hrčící píle –
cit lásky nejčistší hne chorým člověkem.
A šeptám poděšen: „Což neumřela v hrudi
ta láska? Plameny kdo její udusí?“
– Ó, pilu zastavte, neb všecko ve mně budí
a srdce rozřezat mi hrozí na kusy! – –