Otvírám okno zas do noci tiché,
do noci červnové v městě, jež dříme,
jenom kvil houslí sem z kavárny zalét’,
strážník hvízd’ nocí.
Žlutavé lucerny noční tmou plají,
drožka sem z daleka, z daleka hrčí.
Ticho. Jen z kavárny housle dál kvílí,
housle dál kvílí.
Je mi tak divně! Tak volně! Tak volně!
Taková podivná, důvěrná chvíle!
Řekl bych všecko. A skoro bych plakal.
Dívám se oknem.
Ale já vracím se od okna k stolku.
Píšu. A všecko dnes toužím už říci.
Hledám slov. Nemám jich. Cítím vše pouze.
Otvírám duši.
Chodím v ní znova. A našel jsem v koutě,
našel jsem v koutě, co z dávna tam zbylo.
Já jen to nahmatal, nahmatal ve tmě
chvějící rukou.
Jakobych z mrtvoly vypitval nervy,
které se lepí teď na moje prsty...
Já jen to cítím. A nemohu říci,
jaké to bylo!...