Má příští ženo, panenská, co vřelo
v mých divokých, pohřbených snech... teď vzdálen,
teď vzdálen tebe, cítím, jak vychladlo čelo,
most přešel jsem... děkuji, v patách mi spálen...
Dnes pouze rozlukou v ňadrech mých onen cit zkalen,
a jinak jest ticho. Srdce už ticho chtělo.
Pod odvěkým zákonem chvěju se přízraky šálen,
však v srdci je ticho, je ticho... to chví se jen tělo.
O neuhádni, milenko, bílé tvé ruce obě
proč tisknu šíleně, proč s polibky žhavými k sobě
na prsa prsou tvých vmáčknu zas bělavé vlny!
Proč nedočkavostí chvím se, po otectví touhou mroucí
rod tuším vznikati... pod srdcem než začne druhé srdce tlouci,
a měsíc devátý než mine předtuch plný.