Ó, nevěř, vše že utišeno jest,
a kdyby někdy řekly to mé sloky,
lží je to, jež mi poskvrnila čest,
a ke lži, dítě, nezbloudí mé kroky.
Ne dítě, paní, vzácná paní již –
ó, nevěř, nevěř – z duše kathedrály
Madonna bílá nikdy nezmizíš,
tam visíc jako jiné ideály.
V šatečkách krátkých zpola dítě – však
jak v dnešní době stejně žhavý zrak,
jenž hladinu mé duše kdysi zpěnil...
Podivné oči! Pichly hlouběji!
Ukradly štěstí! Vzaly naději!
A stejně planou! Čas jich neproměnil...