K nim přisel nájemník, to štíhlý student bledý,
mel kufr, z kterého si vyňal trochu knih, –
ó, jak byl ubledlý, měl ve své tváři sledy
nocí, jež prohýřil ve kruhu přátel svých.
Mrzut a zamračen jim slova neřek’ ani,
najal jen pokojík, na čele smutku stín,
líně se uklonil a zas šel v zadumání,
však při tom spanilý byl mladý podivín.
A v jeho pokojík pak s matkou vešla dcera
a všecko rovnaly a utíraly v něm,
a dívka rozhlédla se prázdnou jizbou včera
po knihách na stole a kufru žlutavém.
„Ach, mami, vidíte, má s sebou knihy taky –
ty jistě půjčí nám, – to budem’ nyní číst!“
(A leskem podivným jí náhle vzplály zraky.)
„Ach, mami, ve knížce zde od děvčete list!“...
A v jupce červené dí její matka plaše:
„Pojď odtud raději – teď moh’ by přijít už!“
– „Proč, mami? Počkejte! Vždyť je to jizba naše;
mě velmi zajímá; je, viďte, hezký muž!“
„Hle, album také má,“ dí zase matka tiše –
„a vida, panáčka, – též slečinka tu je –
a jak je hezoučká, – ta nejspíše mu píše –“
A děvče zavzdychlo: „Už tedy miluje“ – –