Noc zádumčivá věšela už stíny
na modré Alpy, z roklí voněl spánek
zavlhlé země, z jihu od Fersiny
mi žhavé čelo líbal měkký vánek.
Vlak zahučel v tom z nedaleké hráze.
Ten k jihu jel v noc vlahou, plnou hvězd.
V ten okamžik já oddechoval snáze,
v tu stranu zřel, kde Italie jest.
V tu jižní stranu do noci zrak noře,
já cítil v duši nekonečné hoře,
a stesk, pro který nemám ani slov.
Já cítil touhu, touhu ve své hrudi,
jež chvěje mnou a do dálky mě pudí,
jež jižní nebe chce mít za příkrov.