Po vlasti v daleku mi touha spjala hruď,
ve vzduchu říjnovém když mezi vinicemi
jsem kráčel podvečer, a listů prvá žluť
když tady líbala zas umáčenou zemi.
A není milenky, jež za mnou zbyla tam,
ni oka vlhkého, ni nevystydla ústa
tam po mých polibcích – a nevím ani sám,
proč touha po vlasti mi nyní v hrudi vzrůstá.
A není nikoho, kdo na mne vzpomíná,
jen rovů několik se mi tam vypíná
a statek otecký mi zbyl tam pod topoly.
A slunce k večeru když teď tam zhasíná,
tam, kde jsem chodíval, teď prázdná pěšina
v mlh mléce šedivém se temní v tichém poli...