Spit novým záchvěvem a bez lítosti již
chuť prudkou cítím dnes, na svoje prsa níž
tvou hlavu stáhnouti, nic nemluvit té chvíle,
jen čelo líbati, jen tvoje čelo bílé.
A otevřeným oknem nechat vplývati
vzduch jarní, mámící mě sladkou závratí,
tam z černých pinií, z té villy bělavé,
tvé hudby, Bellini, pít zvuky třesavé.
Neztišen, nesmířen, jak lotr na kříži
svou duší rouhavou tvou bílou duši zkalit,
a svými tepnami bouř cítiti se valit!
Mít všecko v loktech svých! Z tvých očí zavlhlých
smět vypít pohledem myšlénku nejtajnější,
z nich záblesk vzíti si, nejsladší, nejžhavější!...