Na podzim vesnicí jela,
kočár jen domky se mih’,
v kožíšku upjata celá,
na šatech moderní střih.
Učitel cestou šel právě,
mladistvý snílek to byl,
jenž dosud dumy má v hlavě
a v duši nejasný cíl.
A ten se zahleděl za ní,
ona se usmála jen – –
Od těch dob neznámá paní
je jeho nejkrasší sen.
Zpátky že vrátí se, čeká,
chodí, kde tenkrát ji zřel,
v daleku jeho zrak těká,
zkad kočár tenkráte jel...
Stráně kol jíním se lesknou
a cesty zavál už sníh,
ach, myslí, před zimou tesknou
odjela nejspíše v jih.
Přišlo již jaro a proudil
z jižních hor teplejší vzduch,
po známé cestě zas bloudil
učitel, plný snů, tuch – – – –
Šel v stínu buků a jedlí,
cesta tam níží se v dol,
kotouče prachu se zvedly,
uslyšel hrkání kol.
Země se pod koly chvěla,
na blízku v lese pěl kos,
tenkráte nazpátek jela,
po boku seděl jí kdos.
Držel jí bělostnou ruku
– – učitel všecko zřel v mhách – –
ve stínu jedlí a buků
zmizeli, kočár skryl prach...