Čas nudný vlékl se mi líně,
ach, zdlouhavě dny mizely – –
Já jednou doma zbloudil v síně
našeho chrámu v neděli.
V té chvíli byla duše čista
všech skepsí, jakýs zvláštní jas
se rozlil v duši, atheista
po dlouhé době věřil zas.
Klid posvátný mi v krvi proudil,
zpěv lahodně mi padal v sluch,
já, jenž jsem dlouho zoufal, bloudil,
zašeptal náhle v dumách: Bůh! – –
Bůh věřících, Bůh všechněch lidí,
moc, pro niž názvu nemáme,
to Fatum, jež nás všecky řídí,
to něco velké, neznámé, –
To velké, co spí v času hluši,
co nemožno je zapříti,
co do náručí naši duši
čas po čase vždy zachytí, –
To velké, které s nebe hřímá,
to velké, což je slunce svit,
to veliké, co duši jímá,
že musíme se poklonit, –
To velké, což je zapíráno,
mně ve hrudi se zachvělo, –
po dlouhé době v ono ráno
On políbil mě na čelo!...