V onen den příšerný před mojí operací
kdy pot mně v krůpějích se perlil na čele,
(ó, z duše poslední se naděje mně ztrácí) –
mne přišli navštívit dva dobří přátelé.
A sedli u lože a vážnými se zdáli,
a zrak jich pozvedal se časem nahoru,
když něco nesměle se smíchem povídali,
a já též usmíval se k jejich hovoru.
Vsak žlutosť ve tváři mé dojala je asi,
– já aspoň poznával jsem dobře úžas jich –
neb náhlá vzpomínka snad na minulé časy,
na noci probděné v kavárnách veselých! –
A jejich útěchy a maska hrůzy jejich
mé jenom dráždily, já myslil na ráno,
kdy přijde professor... v těch vlídných obličejích,
že zítra dokonám, snad bylo napsáno!...
A když se loučili, já pohléd’ na ně dlouze,
v tom dlouhém pohledu jsem nemoh’ bolest skrýt,
ten němý povídal, ne navštívit mě pouze,
vy jste se, přátelé, už přišli rozloučit...